Franz Kukula

Příběh

František Kukula se narodil 5. ledna 1796 v Květíně u Mohelnice na Moravě, v domě čp. 26, jako syn katolického rolníka Jana Kukuly a jeho ženy Alžběty, rozené Vatter. O jeho mládí se ví málo. Podle literatury prošel gymnáziem a filozofickou fakultou, kde přesně, se doložit nepodařilo. Roku 1815 se měl stát chirurgickým učněm v brněnské nemocnici a odtud pokračovat na nižší chirurgické učiliště ve Vídni. Získal titul magistra chirurgie a porodnictví a praktickou chirurgii se naučil jako elév na operační klinice profesora Kerna ve Vídni.

Ve Vídni zřejmě poznal i svou budoucí ženu Terezii Součkovou, dceru učitele z Leopoldova. Ještě před svatbou, 30. března 1825, byl jmenován krajským ranhojičem Bydžovského kraje se sídlem v Jičíně. Oddáni byli 29. května 1825 v kostele sv. Leopolda ve Vídni a celý další život prožili v Jičíně. František byl posledním krajským ranhojičem tohoto kraje a jako přednosta krajského gremia dohlížel na ostatní ranlékaře v okolí.

V Jičíně založil malou soukromou nemocnici, přesněji chirurgický ústav. Usoudil, že i venkov s klidným prostředím vhodným k zotavení potřebuje místo, kde se dá operovat. Kdy přesně ústav vznikl, není jisté: rodinná tradice a část literatury uvádějí rok 1823, vnuk Otakar i novější archivní výzkum se přiklánějí k roku 1826. V roce 1827 koupil usedlost se zahradou na Valdickém předměstí (pozdější čp. 23 v Lipové ulici) a nemocnici tam přenesl. Jako operatér měl v celém kraji dobrou pověst a zajížděl pomáhat i kolegům v okolí.

Sám přitom podle vzpomínek vnuka cítil, že mu chybí vzdělání, a často jezdil do Prahy na chirurgickou kliniku profesora Pitthy. Když se v polovině století krátce otevřela možnost, aby si magistři chirurgie doplnili plný doktorát, využil ji. Ve dvaapadesáti letech si nejprve musel dodělat maturitu na jičínském gymnáziu (v letech 1849 a 1850, ve stejné době tam studoval i jeho syn Gustav) a 30. července 1851 byl na pražské univerzitě promován doktorem medicíny.

S Terezií měli třináct dětí, tři z nich zemřely v útlém věku. Dcery se vdávaly většinou za vojáky a úředníky, otcovo povolání zvolil jediný z dětí, Gustav. Rodina se v Jičíně několikrát stěhovala, nakonec zakotvila v domě čp. 88 na dnešním Valdštejnově náměstí, který František koupil roku 1841 a nechal mu dát empírovou fasádu. František byl ve městě považován za Němce a podle vzpomínek porodní báby Anny Lhotové žertovně komolil češtinu, pacientům na českém venkově ale patrně rozuměl. Do veřejného života se zapojoval: od roku 1831 byl členem Sboru ostrostřelců, v revolučním roce 1848 ho zvolili do strážního výboru, v letech 1850 až 1861 zasedal v obecním zastupitelstvu.

Rozhodnutím císaře z 2. května 1866 obdržel zlatý záslužný kříž s korunou. Téhož roku se u Jičína bojovalo a ranění se ukládali i do jeho nemocnice; následovala epidemie cholery, k nemocným však sedmdesátiletý František už nechodil, byl v penzi. V jeho domě bydlel pruský komandant, u něhož se Terezie spolu s dalšími Jičíňany úspěšně přimluvila za zatčeného poštovního úředníka, aby mohl navštívit umírající manželku. Podle rodinného podání měl František za sebou i vojenskou službu, to se ale nepodařilo doložit; byl civilním ranhojičem a vojenským lékařem se stal až jeho syn Gustav.

Zemřel 12. června 1871 v Jičíně ve věku 75 let a byl pohřben na jičínském hřbitově, Terezie ho následovala roku 1881. Jejich dům čp. 88 koupilo v roce 1894 město a prorazilo jím průchod z náměstí na Valdické předměstí, kterému místní dodnes říkají „Myší díra“. Na začátku lipové aleje u dnešní nemocnice stojí mohutný dub zasazený kolem roku 1831 na tehdejším Františkově pozemku; jméno Kukulův dub dostal až v roce 2014, kdy ho studentky Lepařova gymnázia přihlásily do ankety Strom roku.