Eliška Krásnohorská (vlastním jménem Alžběta Pechová, 1847–1926) byla básnířka, Smetanova libretistka, prozaička pro dívky, překladatelka a především zakladatelka první dívčí střední školy v habsburské monarchii — gymnázia Minerva (1890). Narodila se 18. listopadu 1847 přímo v tomto domě, tehdy v Dominikánské (dnešní Husově) ulici na Starém Městě pražském, v objektu dnes známém jako Jesuitský dvůr. Zůstává dvojí postavou české kultury — spisovatelkou generace tzv. ruchovců, jejíž básnické dílo dnes z velké části upadlo v zapomnění, a institucionální budovatelkou, jejíž odkaz (Minerva, Ženské listy) formoval vzdělání českých žen na desetiletí dopředu.
Řemeslnická rodina v srdci Starého Města
Alžběta Pechová se narodila do rodiny pražského natěrače a lakýrníka Ondřeje (Andrease) Pecha a jeho druhé manželky Doroty Kateřiny, rozené Vodvářkové, dcery panského kováře z Blatné. Otec měl ze dvou manželství celkem osm dětí, Eliška byla sedmá v pořadí; jeden z jejích bratrů, Josef, dokonce vystudoval medicínu a celý život pak působil jako lékař. Hospodářské poměry rodiny podle historičky Milady Sekyrkové nebyly dobré, otec přesto svým dětem — pokud to dobové možnosti dovolovaly — zajišťoval co nejlepší vzdělání. Rodina se do prostornějšího domu v Dominikánské ulici přistěhovala teprve předtím, než si Ondřej Pech z úspor jako natěračský tovaryš zařídil vlastní malou dílnu; dům opustili i proto, že otec zemřel už roku 1850, kdy byly Elišce necelé tři roky. Matka — podle dobových líčení „velice silná žena“ — i přes vdovství a péči o osm dětí zajistila dceři solidní vzdělání. Pseudonym „Krásnohorská“ si dívka zvolila podle otcovy (jak se později ukázalo mylné) domněnky, že rod Pechů pochází ze šlechtického rodu pánů z Krásné Hory.
Vyšší vzdělání bylo v polovině 19. století vyhrazeno chlapcům; pro dívky představovala strop klavír, vyšívání a vaření. Eliška dostala šanci na tehdy nejvyšší možné vzdělání pro dívku v Praze — navštěvovala německou dívčí školu paní Svobodové, kde se naučila cizí jazyky a získala všeobecný přehled. Během dospívání se u ní naplno projevil revmatismus, který jí postupně znesnadňoval a nakonec téměř znemožňoval práci rukama — psaní jí dělalo potíže po celý zbytek života. Nemoc ji fakticky připravila i o společenskou šanci na sňatek: od manželky se tehdy očekávalo zvládání řady ručních prací, které pro ni byly nedosažitelné. Model „děti – kuchyně – kostel“ byl pro ženu jejího společenského postavení prakticky nepřekročitelný; být řádně provdána tehdy znamenalo být v životě úspěšná.
Když se rodina po otcově smrti odstěhovala do Plzně, Eliška se vrátila sama do Prahy, odhodlaná stát se spisovatelkou a žít nezávisle — sen, který byl pro ženu 19. století sám o sobě problémem. V Praze začala žít ve sdíleném bydlení se starší ženou, která jí byla takzvanou gardedámou — bez takové společnice se neprovdaná mladší žena tehdy nemohla ani objevit na veřejnosti. Touto společnicí byla v pozdějších letech Anna Laurmannová-Mikšová; o skutečné povaze jejich dlouholetého soužití kolovaly i dobové dohady, žádný seriózní pramen je ale nepotvrzuje ani nevyvrací.
Smetanova libretistka a hlas „počešťování“ literatury pro dívky
Krásnohorská patřila ke generaci tzv. ruchovců — národně-vlasteneckému proudu kolem almanachu Ruch, k němuž ji přivedly Karolína Světlá a Vítězslav Hálek. Světlá, o generaci starší a již provdaná za uznávaného profesora a spisovatele Petra Mužáka, jí byla velkým vzorem — měla už otevřené dveře do mužské intelektuální společnosti, do níž Krásnohorská teprve pronikala prostřednictvím svého díla. Obě ženy spolu nejen o emancipaci snily, ale i pracovaly na jejím uskutečnění. Poezie Krásnohorské prošla výrazným vývojem: od patetických, mytologizujících skladeb čerpajících z české historie a mýtů, přes sbírky „životního optimismu“ Z máje žití (1871) a Ze Šumavy (1873), až po ostrou politicko-společenskou satiru Bajky velkých (1889) a reflexivní poezii stáří ve sbírce Ozvěny doby (1922).
Nejtrvalejší stopu v českém kulturním kánonu ale zanechala jako libretistka Bedřicha Smetany — napsala mu texty k operám Viola (1871), Hubička (1875), Tajemství (1877) a Čertova stěna (1879). Jejich spolupráce paradoxně vzešla z kritiky: v roce 1871 Krásnohorská ve stati o české hudební deklamaci napadla Smetanovu Prodanou nevěstu, po skladatelově reakci jej ale naopak ocenila jako mistra, který naučí další skladatele, jak mají být česká slova zhudebňována — a stala se jeho dvorní libretistkou. Její teoretická práce o vztahu hudby a jazyka přitom ovlivnila i samotnou Libuši. Za libreta si neúčtovala honorář; ke konci života část vzájemné korespondence se Smetanou zničila, patrně aby ochránila jeho veřejný obraz.
Pro mladé čtenářky napsala populární cyklus Svéhlavička — český protějšek německého bestselleru, který se po úspěchu prvního dílu (1899) rozrostl o volná pokračování a dlouho patřil mezi nejoblíbenější postavy nejen ženských románů u nás. Cílem bylo nahradit do té doby dominantní německou četbu pro dívky kvalitní českou alternativou. Jako překladatelka patřila vedle Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka k předním osobnostem své doby: do češtiny převedla Mickiewiczova Pana Tadeáše (1882), Byronovu Childe Haroldovu pouť (1890) i Puškinova Borise Godunova a jeho poezii (1905).
Za svého života byla ceněna především jako básnířka a kritička, ovšem jako konzervativní hlas ruchovského tábora se stavěla proti „kosmopolitnímu“ Lumíru a neporozuměla modernějším směrům, včetně Vrchlického. Dnes jen málokdo dokáže jmenovat některé z jejích básnických děl — na rozdíl od jejího trvalého místa v operním kánonu po boku Smetany.
Architektka ženského vzdělání: Minerva a boj o univerzity
Vedle literatury je Krásnohorská dodnes připomínána především jako zakladatelka gymnázia Minerva (1890), první dívčí střední školy v celém Rakousku-Uhersku. Cesta k jejímu vzniku byla systematickou kampaní, ne jednorázovým gestem: v únoru 1890 vyšlo v Ženských listech „Provolání českých žen“ adresované Říšské radě, Krásnohorská shromáždila přes 4 810 podpisů pod petici za otevření dívčího klasického gymnázia v Praze, a když vídeňská vláda nereagovala, na jaře 1890 oznámila založení spolku Minerva vlastními silami. Výuka začala už ve školním roce 1890/91 s více než padesáti žákyněmi, které přišly k prvnímu zápisu, ve dvou pronajatých místnostech v Pštrossově ulici. Na gymnáziu zprvu vyučovali profesoři z chlapeckých středních škol, a proto na jejich hodinách musela být — než na profesorské pozice nastoupily první kvalifikované ženy — přítomna vždy starší provdaná žena jako morální dozor. Gymnázium navíc nemělo vlastní právo maturity: první maturitní ročníky skládaly zkoušku dospělosti na chlapeckém klasickém gymnáziu. Škola narazila na silný dobový odpor opřený o přesvědčení, že vzdělání dívku „odženšťuje“; Krásnohorská si proto cíleně budovala mužské spojence mezi poslanci a úředníky.
Minerva ale byla jen prvním krokem k vyššímu cíli, který pro Krásnohorskou zůstával nejvyšší metou: otevřít ženám přístup na univerzity, tehdy v habsburské monarchii zcela nedosažitelný. Předstupněm univerzitních studií bylo absolvování klasického gymnázia se zkouškou dospělosti z latiny a řečtiny — proto muselo jít právě o klasické, nikoli jen dívčí všeobecné gymnázium. Po dalších peticích a osobní iniciativě Krásnohorské i samotných studentek Minervy bylo v březnu 1897 dosaženo císařského svolení, aby ženy mohly studovat na filozofických fakultách, v roce 1900 následoval dekret umožňující ženám studium medicíny; práva a technické obory se ženám otevřely až po první světové válce. Jedna z prvních maturantek Minervy, Anna Honzáková, se v roce 1902 stala první českou promovanou lékařkou — hmatatelný důkaz, že Krásnohorské dílo otevřelo ženám dveře nejen na střední, ale postupně i na vysoké školy.
Ženské listy, Americký klub dam a Ženský výrobní spolek český
Krásnohorská v roce 1873 založila časopis Ženské listy, který řadu let redakčně vedla. Spolu s Karolínou Světlou a dalšími ženami stála už v roce 1871 u založení Ženského výrobního spolku českého, kterému předcházelo „Provolání k matkám a dívkám českomoravským“ otištěné v řadě českých novin a vysvětlující potřebu podporovat ženské průmyslové vzdělání. Dlouhá léta pak ve spolku působila jako tajemnice a později předsedkyně, kde se věnovala praktickému vzdělávání a zprostředkování zaměstnání pro ženy. Řada signatářek byla zároveň členkami Amerického klubu dam, vůbec prvního čistě ženského sdružení v Čechách, které se scházelo v domě U Halánků patřícím rodině jeho zakladatele Vojty Náprstka. Své teoretické postoje k ženské otázce shrnula Krásnohorská ve stati „Ženská otázka česká“ (1881).
Charakter jejího feminismu byl pragmatický, nikoli radikální: argumentovala, že vzdělané a ekonomicky samostatné ženy prospějí celé společnosti včetně mužů, a prosazovala svůj program spíše petičně a institucionálně než konfrontačně.
Pozdní léta, smrt a odkaz
Nejvyšší oficiální pocty přišly Krásnohorské až na sklonku života: v roce 1922 jí Univerzita Karlova jako první ženě vůbec udělila čestný doktorát filozofie a zároveň se stala první ženou-členkou České akademie věd a umění. Přišlo to v době, kdy sama musela kvůli nedostatku prostředků omezovat i svůj velmi skromný jídelníček a kdy často nevycházela ze svého skromného pronajatého příbytku — jednak kvůli nedostatečnému šatníku, jednak ze zdravotních důvodů, protože bolest jí čím dál víc bránila volně žít a tvořit. S přibývajícím věkem byla stále závislejší na svých společnicích, nejvíc na sestrách, které jí kvůli zhoršujícím se revmatickým bolestem a pokřiveninám rukou pomáhaly zvládat každodenní život; útěchu nacházela už jen ve světě hudby a literatury. Zemřela 26. listopadu 1926 v Praze; pohřbena je na Olšanských hřbitovech v rodinném hrobě.
Její jméno dnes nese Gymnázium Elišky Krásnohorské v Praze-Michli i ulice na Starém Městě a v dalších českých městech, a na Karlově náměstí v Praze jí byl roku 1931 odhalen pomník. Generační spor ji ale provázel už za života: mladší kritici na přelomu století se o ní vyjadřovali s despektem, i nejtvrdší z nich jí však přiznávali výjimečné lidské kvality a neoddiskutovatelné zásluhy. Tento rozpor — zavržené básnické dílo versus nesporný institucionální odkaz — definuje i to, jak je Krásnohorská vnímána dnes: jako Smetanova libretistka trvale přítomná v operním repertoáru a jako žena, které čeští i moravští studenti vděčí za otevření univerzit.
Rodný dům Husova 9: vlastnictví, nebo nájem?
Zajímavou badatelskou otázkou je, zda rodina Pechových tento dům (tehdy čp. 242-I) vlastnila, nebo v něm bydlela v nájmu. Jednoznačná, přímo doložená odpověď v dostupných pramenech chybí, ale archivní pátrání přineslo soubor vzájemně se podporujících nepřímých indicií, které míří poměrně silně k variantě nájmu.
V roce 1847, kdy se Krásnohorská narodila, se ulice ještě nejmenovala Husova — nesla název Dominikánská (podle dominikánského kláštera) a dnešní jméno po Janu Husovi dostala až v roce 1870. Nejsilnějším nálezem je matriční zápis o jejím narození z farního kostela sv. Jiljí (Archiv hlavního města Prahy, matrika JIL N14, 1847–1855), v němž je otec označen jako „měšťanský malíř-lakýrník a čekatel na dům„. Termín „čekatel na dům“ označoval dobový právní status člověka, který se teprve ucházel o měšťanské či domovní právo, ale v době zápisu je ještě neměl — nejsilnější dosud nalezená přímá indicie, že otec v listopadu 1847 dům nevlastnil.
Tomu odpovídá i sociální postavení rodiny: otec byl drobný řemeslník a hospodářské poměry rodiny byly — jak uvádí i historička Milada Sekyrková — špatné, natož aby si rodina mohla v polovině 19. století dovolit koupi celého měšťanského domu v centru Starého Města, navíc krátce po jeho nákladné klasicistní přestavbě v roce 1844. Po otcově smrti v roce 1850 rodina žila ve skromných poměrech — pokud by dům vlastnila, dalo by se čekat, že z něj bude vdova s osmi dětmi nějak profitovat, o čemž ale žádný pramen nesvědčí. Budova je navíc v dobových i odborných popisech opakovaně vedena jako „činžovní dům“, tedy stavba s více nájemními byty, nikoli sídlo jediné vlastnické rodiny. Zajímavé je, že i v dospělosti a stáří bydlela Krásnohorská doloženě ve „skromném pronajatém příbytku“ — nájem tak byl zřejmě trvalým rysem jejích bytových poměrů po celý život, nejen v dětství.
Přímý listinný doklad — zápis v pozemkové knize nebo berní roli, který by otázku rozhodl zcela definitivně — se dálkovým pátráním dohledat nepodařilo; takový pramen je uložen jen fyzicky v badatelně Archivu hlavního města Prahy. Samotná pamětní deska na domě z roku 1962 s nápisem „Zde v domě čp. 242 se narodila 18. listopadu 1847 Eliška Krásnohorská“ je k otázce vlastnictví neutrální. Nejlépe podloženým závěrem tedy zůstává, že rodina Pechových v domě bydlela jako nájemníci — s tím, že úplnou jistotu by přineslo až osobní bádání v pozemkových knihách Starého Města.
Zdroje: feminismus.cz (Milada Sekyrková, Filozofická fakulta UK), cs.wikipedia.org, denik.cz, encyklopedie.praha2.cz, encyklopedie.idu.cz, prazskypantheon.cz, krasna-hora.cz, rodokmenysvasni.cz (matrika AHMP, farnost sv. Jiljí), pamatkovykatalog.cz, pametni-desky-v-praze.cz, vltava.rozhlas.cz, gekom.cz.